#čsr history | Explore Tumblr posts and blogs

borisjelinek · 2 years ago

Text

Barchoviny

Tento rozlehlý zalesněný hřbet, který se nachází mezi Havlovicemi, Libňatovem, Posadovem, Křižanovem, Mečovem, slatinskými Končinami a řekou Úpou, bývá označován jako předěl mezi hornatějším Podkrkonoším a rovinatější krajinou Českoskalicka, přičemž mezi jeho nejvyšší body náleží: „Na Příčnici“ (484,4 m n. m.), „Na Signálu“ (483,4 m n. m.) a „Spálený kopec“ (408,0 m n. m.; svůj název obdržel od toho, že zde mnohokrát v historii hořelo). Většina z něj se však nachází pouze na katastru dvou obcí - Libňatova a Slatiny nad Úpou. V díle „Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny“ z roku 1987 od Jaromíra Demka se píše o této lokalitě následující:

„Barchoviny 484 m, význ. bod Kocléřovského hřbetu, 1,5 km jjz. od obce Havlovice; úzký nesouměrný denudační hřbet s dílčími elevacemi při hraně destruované kuesty, tvořené spodnoturonskými slínovci a cenomanskými a triasovými pískovci, ukloněné směrem k JJV, k SSZ spadá příkřejšími svahy (12-20°) na čele vrstev, na mírnějším jjv. svahu (1-3°) místy relikty svrchnomiocenních jílovitých štěrkopísků (u Křižanova); zalesněný smrkovými porosty; místy opuštěné lomy.

Ba, Ra“ (uvedená zkratka znamená Břetislava Balatku a Jaroslava Raušera).

Jeho název má vycházet ze staročeského slova „barch“, což bylo označení pro kopec či horu. Další teorie tvrdí, že jeho pojmenování pochází z německého slova „der Bach“ - potok, protože zde pramení a protéká řada potoků a potůčků, z nichž nejznámější je ten za libňatovskými Zady, který měl dostatek vody i při tom největším suchu. Toto pojmenování je známé jak z tereziánského, tak josefinského katastru a v tom stabilním se objevuje pod názvem „Barchowin“. Zmínka o nich se též nachází v Jiráskově románové kronice „U nás“, resp. její třetí knize - „Osetku“.

Původně však byl tento masiv označován jako „Panský les“. Stejně tak se jmenuje zdejší cesta, kterou zřídil v roce 1869 majitel náchodského panství a původně nazval „Bathildinou silnicí“. Další významnou cestou je „Příčnice“, která vznikla mnohem dříve a vede z Křížanova skrz celý les až ke Končinám a Boušínu. Známá je též „Mlejnská cesta“, která vedla od mandle v Havlovicích nad bývalým mlýnem v Poklekově ke slatinským Končinám a pro svůj kamenitý povrch obdržela též lidové pojmenování „Kamenačka“. Dříve se po ní vozilo obilí do mlýna.

Tato lokalita je přechodem od svrchní křídy přes spodní trias až po svrchní perm. Pro Barchoviny je tak charakteristický výskyt tisíců po lese volně roztroušených různě velkých balvanů z tvrdého bílého pískovce s různými minerálními příměsemi. Na některých místech byl v minulosti kámen i těžen. Pozůstatkem je několik malých opuštěných lomů, zejména v blízkosti Mečova. Zde se lámal kámen např. na stavbu okresní silnice Libňatov-Maršov u Úpice-Kyje, jež byla vybudována v letech 1933-1935, a na rekonstrukci silnice Úpice-Suchovršice v letech 1937-1938. V lokalitě „U Boučku“, což je část lesa jižně od „Šulcova dolu“ (lesní údolí mezi „Ovčínem“ a „Spáleným kopcem“), se naopak lámal pískovec na dřívější regulaci řeky Úpy. Dříve zalesněná pole a louky západně od „Ovčína“, tzv. „Náměrky“, jsou zase známé z historie, protože roku 1555 náchodská vrchnost rozprodala 6 pustin v Poklekově – náměrek nad Poklekovem a pustiny podle Popluží panského za 81 kop míšeňských grošů. Západní svah „Spáleného kopce“ se nazývá „Liščí díry“. Nachází se tu totiž řada propadlin a otvorů, jež byly využívány zejména liškami jako nory. U Libňatova přechází Barchoviny zase v lesní zákoutí zvané „Přívrata“, kudy vedla dříve cesta od čp. 23 z horního Libňatova do Křížanova a dále na Hořičky. Nedaleko ní koncem 19. století těžil krátce uhlí podnikatel Kozel. Skončil kvůli nedostatku strojového vybavení i finančních prostředků.

V roce 1785 měl Panský les na libňatovském katastru plochu 404,826 měřic, tj. 253 jiter 26 čtverečných sáhů. V létě 1869 mířili Barchovinami úpičtí Sokolové na Hořičky. Byl to jeden z jejich prvních výletů a jak dopadl, o tom se zmiňuje kronikář Vilém Schreiber: „První z výletů Sokola byl na Hořičky, někdy v létě r. 1869. Při návratu do Úpice zapálili rozjaření výletníci v Barchovinách veliký oheň, pro kterýž pak bylo dlouhé vyšetřování se šťastným koncem, neboť slavní úřadové ničeho nevyšetřili.“ V říjnu 1889 byla nad panskou lesní cestou vedoucí k „Šídlovině“ nedaleko silnice ke Křížanovu nalezena mrtvola zavražděné výměnkářky Řezníčkové. V letech 1920-1921 byl les postižen mniškovou pohromou, kterou likvidovali dřevaři a lesní dělníci až z východního Slovenska. V roce 1930 koupilo město Úpice na základě pozemkové reformy část panského lesa zvaného „Barchoviny“ ve výměře 60 ha za 130 000 Kč včetně kupních výloh. Půjčka k tomu určená byla sjednána u Zemské banky. Roku 1933 město pronajalo výlom kamene a vybírání písku v Barchovinách firmě B. Čefelín a spol. V témže roce povolilo Josefu Hofmanovi lámání kamene v Barchovinách za pařezné 3,50 Kč z 1 m3. Zalesnění holin bylo provedeno podle návrhu havlovického lesniho Siebra tak, aby les nabyl rázu lesa smíšeného (borovice, smrky, modříny). O 6 let později Úpice zakoupila ještě část zdejší cesty od náchodského velkostatku ve výměře 64 arů.

Koncem 30. let 20. století v době ohrožení republiky hitlerovským Německem byla plánována v Barchovinách výstavba opevnění pro těžké dělostřelectvo, k jejíž realizaci nakonec nedošlo. Za okupace využívali úkrytu lesa různí uprchlíci, v noci z 25. na 26. února 1945 v něm přistál sovětsko-polský výsadek kapitána Vladimira Petroviče Sokolovského (padáky ukryl v lokalitě „U Buku“) a krátce po osvobození se v lese ukrývali zase různí němečtí pohlaváři. Koncem června 1945 byly v lese třeba zatčeni 3 neozbrojení příslušníci SS. Na svazích Barchovin též docházelo k ničení beden nepotřebné munice a třaskavin. Dodnes jsou některé ze vzniklých děr viditelné na první pohled. 3. května 1973 došlo na okresní silnici uprostřed lesa k požáru nákladního vozidla. Zhoubou pro Barchoviny byly vždy vichřice, zejména šlo o orkány Kyrill v lednu 2007 a Emmu na přelomu února a března následujícího roku, vichřici z 1. dubna 2015, ale největší ranou se stalo velmi silné derecho, které je zasáhlo 11. srpna 2017. Na závěr je ještě nutné dodat to, že se tento les objevil i v literatuře, a to nejen v té odborné, nýbrž také v beletrii, např. v knize Aloise Jiráska "U nás. Nová kronika. Kniha třetí. Osetek".

Libňatovská část Barchovin

Opukové balvany v mečovské části Barchovin

Libňatovská část Barchovin

Následky derecha v libňatovské části Barchovin

#libňatov #příroda

0 notes

karinborovcova · 5 years ago

Photo

Graffity (zaměření na vlaky)

Historie graffity v ČSR:

S graffity v ČSR začal sedmnáctiletý punker v Ostravě, později student umělecko průmyslové školy, který si říkal MANIAC. „Úplně na začátku někdy v roce 1987, jsem psal třeba Nechceme holé zdi! A podobné věty, jejichž smysl se dal, jako tehdy ostatně cokoliv, chápat politicky. Můj hlavní záměr byl ale výtvarný, chtěl jsem nějak zpracovat tu plochu, ten prostor města, který mi připadal hrozně depresivní a nedokončený.“ V devadesátých letech se graffity začalo rozšiřovat po celém českém území, především po ulicích. Čeští průkopníci tohoto fenoménu jezdili čerpat inspiraci, především do Berlína, který v té době byl snad nejvíce pomalovaným městem v Evropě. Sami writeři toto období popisují jako čas nadšení, kdy nikdo nevěděl co graffiti je a odkud to přišlo, byli fascinováni pouličními nápisy, které byly v českých městech úplně nová věc.

Postupně se graffity dostavá i do jiných měst. Dvě největší centra: Praha ( zaměření na písmena) versus Ostrava (víc ornamentální a barevné)- jiné styly, vedli proti sobe válku.

V Praze založili crew NNK ( Nikdy Nepřestaneme Kralovat), která kromě malování v ulicích se zabývala i tím, že nešikovné nováčky okrádali o barvy, některé případy končily bitkou. Tato radikální cesta, jejímž hlavním účelem bylo zachovat kvalitní graffiti se časem zvrhla, a tak se stalo normou, že ten kdo byl fyzicky (ne malířsky jako zamýšleli NNK) zdatnější okrádal o barvy a bil fyzicky slabší.

Okolo roku 2001 se člen pražské graffiti scény SPLASH zasluhuje o zřízení prvních legálních zón v Praze. Legální zóna je místo, kde může beztrestně sprejovat a malovat na zeď. V tom stejném období vchází do platnosti zákon, který graffiti kriminalizuje.

Rozhovor s writterem:

1, Proč to děláš?

Začal jsem malovat, když jsem byl hodně mladej, v podstatě ještě dítě. Už ani nevim, proč jsem s tim začal, asi to pro mě bylo takový dobrodružství. Postupem času, jak jsem se zlepšoval a začal se v tom víc orientovat, mě to bavilo čím dál víc. Já jsem dlouhou dobu maloval jen na zapadlých místech nebo legálech, abych se to pořádně naučil. Vlaky jsem začal dělat až po dost dlouhý době, třeba až po 7 letech malování. Namalovat věc na vlak totiž není zas tak jednoduchý, jak si může běžnej člověk myslet. Stojí za tim poměrně dost úsilí, ale čím víc je to náročný, tím větší je radost :D Pro mě se z toho stala dá se říct vášeň, rozhodně to není něco jako koníček, spíš životní styl. Je to pro mě hrozně naplňující činnost, ale zároveň i dost omezující.

2, Co je lepšího na vlacích oproti fasádám?

Za prvý mám obecně dost rád vlaky :D Když jdu malovat, není můj účel ten vlak zničit. Snažim se vybírat takový modely, který se mně líběj, nejlíp starý (ne ale historický) elektrický jednotky. Pokud je ten vlak vážně dost pěknej, tak si ho vlastně i dost vážim, o to víc ho ale pak chci udělat. Ulici skoro nedělám. Na ulici je o dost větší riziko toho, že tě někdo uvidí a pak zavolá policii. Může se zdát, že větší riziko je to na vlaku, což ale není pravda, protože pokud se na akci pořádně připravim a na vše se maximálně soustředím, tak je to riziko dost malý. Samozřejmě každá situace se liší a tomu se pak taky musim přizpůsobit. Další věc je, že ne každej může jít na vlak. Obecně platí, že lidi, který dělaj vlaky, dělaj i dobrý graffs.

3, Jak taková akce probíhá?

Každá akce se liší a vyžaduje různou přípravu. Záleží na místě, na čase, jestli se kolem toho vlaku vyskytujou zaměstnanci, třeba řidiči nebo opraváři, jestli je ten vlak hlídanej atd. Snažím se dělat všechno tak, abych se vyhnul jakýmukoliv riziku. Tzn. vymyslet kudy přijít nebo jak se k vlaku co nejvíc bez povšimnutí dostat (občas je potřeba přelejzat nebo dělat díry do plotu), jak dlouho malovat (u každý akce se to liší, ale většinou mít tak do 15-20 minut hotovo), zda je za potřebí, aby mi někdo během malování hlídal (případně jestli bude u mě nebo jestli bude stát na jinym místě a během akce si budeme volat), nenechávat na místě žádný důkazy (téměř pokaždý, když se zjistí, že byl vlak pomalovanej, tak se volá na místo policie), mít pro jistotu všechny věci otřený od otisků prstů, udělat kvalitní fotky (často maluju v noci a musim fotit s bleskem, což bývá občas problém) a samozřejmě mít vymyšlený kudy odejdu nebo odjedu (někdy odcházím jinudy, než jsem přišel). Většinou pak taky čekám na to, abych udělal fotky v provozu. Občas dá ale vlak jenom jeden obrat a pak ho vezou na myčku. Je dobrý nefotit vlak při prvním obratu, protože řidiči vědí, že si ten vlak budu chtít vyfotit, takže když už fotim při první jízdě, jsem dost opatrnej.

4, Jak se ti potom líbí vidět ten vlak, když jede kolem?

Jelikož když jede vlak kolem, většinou dělám fotky, tak si to moc neužiju. Když ale nefotim, tak si to užívám dost. Především když to vypadá ještě líp, než sem myslel.

5, Fotíš si výsledek?

Jo, snažim se fotit i průběh akce. Výsledek pak fotím jak na místě, tak během provozu. Fotka je možná to nejdůležitější.

6, Co si říkáš, když vidíš posprejovaný vlak, který jsi neudělal ty?

Jako první mě napadne, kde to asi ten člověk udělal. Prakticky všechny místa, aspoň teda v širokym okolí Prahy, kde se maluje, znám a dá se to docela dobře odhadnout. Pokud jsou ty namalovaný věci dobrý, tak mě to baví a respektuju to, ale stejně bych byl vždycky radši, kdyby tam byla moje věc. Jde o to, že obecně čím častěji se vlaky dělaj, tím víc je to pak náročný, protože dráhy nasazujou security a vlaky pak často hlídá i policie.

7, Jak vnímáš legální grafiti?

Občas jdu taky namalovat legál, ale maximálně párkrát do roka. Na legálu je dobý to, že nejseš ničím limitovanej (jako časem atd..). Ale každopádně lidi, který dělaj jenom a jenom legální graffiti jsou buď už starý a nebo k pláči.

8, Jakým způsobem si myslíš, že grafitti působí na veřejný prostor?

Je to samozřejmě ničení majetku, přestože mně se třeba některý graffiti dost líběj, taky se mi jich dost nelíbí. Myslím, že se to dá považovat za umění, každopádně v kombinaci s tim, že pro majitele nebo pro město působí škody. Já třeba nemaluju na soukromej majetek, třeba na rodinnej barák. Často si říkám, jak by asi vypadalo město, kdyby bylo celý čistý.

Rozhovor se zaměstnancem ČD:

1.Jak na tebe působí, když vidíš posprejovaný vlak? (jaký máš z toho pocit?)

Pocit naštvání, ti lidé ničí obecně prospěšný majetek a vynakládají se veřejné peníze na odstranění.

2.Jakým způsobem si myslíš, že graffiti působí na veřejný prostor?

Záleží na provedení a umístění-je rozdíl mezi legálními a nelegálními plochami, je rozdíl mezi prostým čmáráním a něčím s hlubším smyslem.

3.Co by si řekl sprejerům, kdyby si mohl?

Aby to nedělali

4.Proč si myslíš, že by sprejeři tohle dělat neměli?

Je to nelegální a přidělávají tím práci ostatním.

5.Přijde ti horší nelegálně posprejovaná zeď, nebo vlak?

Vlak, protože vlaky mám radši než zdi a způsobuje to víc problémů (vlak se musí odstavit, přinese to práci dispečerům, strojvedoucímu, ..)

6.Jak vnímáš legální graffiti?

Nevadí mi, podporuji to.

Termín Postgraffity- Vltavska. 2015. Pozvali jsme sem Berlinskou Diamonds craw a ti posprejovali veřejný prostor u výlezu z metra Vltavská. Vše v černé a chromu. Post graffity protože se nejedná o psaní svého jména ale o jammovani- improvizaci. Dva dny si hrajou s barvama a sprejema a vzajemně se prekrývají a doplňují se. Výsledek- něco uplně nového, jiný styl. Rozporuplné ohlasy u veřejnosti a jiných writterů. - DVTV

Film Girl power natočila pražská writterka Sany.

"Chtěla jsem dát holkám prostor pro prezentaci, možnost se vyjádřit.”

„Je to vášeň, hraničící s posedlostí,“ tvrdí o malování na vlaky, metro a industriální plochy třicetiletá žena.

Graffiti na památkách? To je pro mě tabu. Vlak ale symbolizuje kapitalismus, říká writerka

Rozdíl TEĎ X PŘEDTÍM

90. léta- vlaků bylo hodně, ČD se o ně nestarala tolik, jezdili posprejované, bylo hodně míst jak se k nim dostat, hodně vagonů v záloze

2003-2004- změna, vlaků se nevyplatilo mít takové množství a dráha se začala starat jen o vybrané a dost jich sešrotovala a všechny vyčistila. Začalo jim více vadit, že jim sprejují na vagony, o které se začali více starat. Když se vlak nasprejoval, tak vyjel na tra�� a už po pár hodinách ho stáhli a umyli. Jepičí život graftti na vlaku.

Typy vlaků- osobní doprava je zajímavější, pro něj je zajímavější malovat na vlaky, které za chvíli už jezdit nebudou, dřív to byl Najbrt, když byl nový, ale teď už jsou skoro všechny vlaky v novém nátěru. Specializuje se na staré vlaky, např Pantograf 560, Zřídka se maluje na lokomotivu, nechtějí strojvedoucímu zasahovat do práce, nebo ho nějak ohrožovat. Ačkoliv on si zaláteří a potom musí soupravu vyměnit, ale nemusí to platit. Nepřítel neí strojvedoucí, chtějí nejlépe, aby si jich nevšiml.

METRO- ještě složitější se tam dostat, lezou většinou šachtou po žebříku, nebo laně, dá se tam dostat jenom z jedné strany třeba, když utíkají, tak můžou utéct do tunelu a riskovat život a nebo proti nepříteli, ostraze. Druhá možnost je udělat metro za provozu. Zatáhne se rychlá brzda, a během pauzy se přeleze ven a sprejuje se ze strany kolejiště.

Dost často lidé vyjíždějí malovat i do světa, ale v každém státě se liší tresty.

Přírodní věci by se sprejovat neměli, graffiti vzniklo ve městě a mělo by tam zůstat.

0 notes

czechoslovakembassy · 1 year ago

Text

Hodnocení: NEROZKOŠNÉ

Hodnotenie: NEROZKOŠNÉ

Rating: NOT CUTE

Krajiny tohle dělají jen když jsou ve velkém stresu!

Krajiny toto robia iba vo veľkom strese!

Countries only do this when they're in great distress!

On this day (20. - 21. August) Warsaw Pact troops invade Czechoslovakia, crushing the Prague Spring. East German participation is limited to a few specialists due to memories of the recent war. Only Albania and Romania refuse to participate.

Photo from Trenčín, Slovakia, 1968 (unknown author)

#ťumbľr #čumlbr #čsr history

89 notes · View notes

autoring · 5 years ago

Link

Prvním moderně řešeným dodávkovým automobilem se stal opomíjený Citroën TUB. Primát mu zajistily posuvné dveře na boku situovanému k chodníku a pohon předních kol, díky němuž mohla být podlaha nákladového prostoru v tom nejlepším slova smyslu proklatě nízko.

Další články k tématu:

První západní auto prodávané v socialistické ČSR byla francouzská želva

O myších a lidech. Topolino zahájilo revoluci v motorizaci Itálie

Obojživelný Amphicar. Americký prezident v něm děsil spolujezdce

První a jediné novozélandské auto byla před 50 lety terénní škodovka

Stoletá značka se jmenuje po citronech, založil jí vizionář André

0 notes

prazskytankista · 6 years ago

Text

Volný (JAP): Válka na území ČSR skončila až 9. 5. 1945

Toto je fakt, který se dnes snaží vymazat z naši historie fanatici amerikanizace porážky Německa v druhé světové válce source http://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Volny-JAP-Valka-na-uzemi-CSR-skoncila-az-9-5-1945-580764

0 notes

herbstvintage · 6 years ago

Text

Praha prvorepubliková, vol. I - osvietená myseľ

Október je tým mesiacom, keď si všetci svorne, oba naše národy, pripomenieme udalosti, ktoré viedli k tomu, že sme začali existovať, pracovať, bojovať, myslieť a tešiť sa sami za seba. Naše túžby dokázať iným, impozantným, ale i samým sebe, že na to máme sa pred sto rokmi zhmotnili v realite a my sme sa v jeden októbrový deň naozaj slobodne nadýchli a započali sme žiť našu prvú republiku.

Celý tento rok sa mi s týmto momentom v dejinách spája viac, ako po iné roky (snáď je to tou storočnicou). Preto bolo iba prirodzené venovať októbrové blogy fenoménu prvej republiky, hľadať jej stopy, zvyšky, iskry i farby v meste, ktoré bolo hlavným miestom v lavíne našich spoločných dejín. A tak sme zišli z romantickej a patetickej letnej mohyly a vtancovali veselým krokom do trblietok rozkošnej a krásnej Prahy.

Našim hlavným cieľom bola odborná konferencia Spoločenská role módy po vzniku Československé republiky, ktorú organizoval Národní památkový ústav v rámci svojho cyklu Historie odívání v českých zemích na pôde Akademie vied ČR. Keďže sú dejiny odievania mojim koníčkom, vždy sa rada dozviem nové od ľudí povolaných, ktorí sa v danej oblasti vyznajú a bádajú. Prezentované výstupy výskumu historikov, etnológov či kurátorov ma naozaj obohatili. Mala som za to, že aj iných fanúšikov dobovej módy (a že ich je) konferencia zaujme, ale asi sa obohatiť nepotrebovali. Príspevky boli obsiahle, každý sa venoval inej oblasti. Prvá polovica sa sústredila na civilnú módu a mestský životný štýl, druhá polovica už prezentovala špecifickejšie témy - český svojráz, vývoj liturgického odevu či odevu sokolského či športového.

V prvom bloku predstavila Dr. Miroslava Burianová fenomén módy “elegantnej”, s prízvukom na definíciu pojmu elegantný. Podľa nej elegantne odetý človek nemusí byť ten, ktorý má dobrý vkus či prostriedky na kvalitný odev či šperk, ale ten, ktorý sa vie správne obliecť na tú-ktorú príležitosť. Predstavila módu ako prejav životného štýlu zaujímavých žien prvej republiky rôznych profesií, napr. manželky veľvyslanca, módnej referentky, herečky, športovkyne, senátorky, umelkyne... Mohli sme sa tak okrem trendov v odievaní dozvedieť niečo i o osudoch a životoch zaujmavých a inšpiratívnych žien, ktoré svojim pôsobením jednoznačne obohatili medzivojnovú spoločnosť.

Pani doktorka Eva Uchalová, kurátorka z Uměleckoprůmyslového muzea, rozprávala o spolku Pražská móda, čo bol spolok založený skupinou krajčírov, podnikateľov z módneho oboru, odevných výtvarníkov a iných s cieľom “starať sa o zvelebenie pražskej módy hľadiac na účelnosť, vkus a dobrú akosť”. Od roku 1923 vydával módne albumy, usporadúval prehliadky a študijné zájazdy. Keď si človek listuje rôznymi spoločenskými časopismi tej doby, natrafí na reportáže a články členov tohto spolku, fotografie zo zájazdov a pod. Táto prednáška mi doplnila vedomosti o tejto téme a pomohla zaradiť mnohé kusé informácie, ktoré som mala do širšieho kontextu.

Ďalej sme sa dozvedeli ako prebiehala mravenčia práca pri bádaní o tom, ako asi mohol vyzerať originálny poťah auta prezidenta Masaryka, a veľmi prínosný bol aj vstup pána Polácha z Múzea Novojičínska o klobúčníckom priemysle. Popísal jeho vývoj a reorganizáciu od rozpadu RU počas celého medzivojnového obdobia. V tomto prípade je pekne opísaný spôsob a vývoj reklamy, ktorým sa výrobcovia snažili predať svoje produkty. Jeho príspevok mal na podklade vývoja klobúčnického priemyslu predstaviť vývoj reklamy v spomínanom období. Využil k tomu pramene a zdroje z archívov múzea. Po klobúkoch nasledoval vstup o dámskych účesoch, ktorý bol asi najslabším článkom prvej polovice konferencie, pretože nevychádzal z odborného výskumu a nemal ucelenú koncepciu.

Zaujímavá bola prednáška o vývoji a role šperku v danom období, v období demokratickom, keď sa šperk mal stať súčasťou života moderného človeka všetkých spoločenských vrstiev. Začal sa preto vyrábať z menej cenných materiálov, avšak jeho umelecké a remeselné prevedenie jeho cenu zvyšovalo. Zoznámili sme sa so šperkom z umeleckého družstva Artěl. Šperk prestal byť demonštráciou majetnosti, ale stal sa umeleckým doplnkom vizáže svojho nositeľa.

Druhá polovica konferencie sa venovala vyššie uvedeným, veľmi špecifickým témam vývoja, ktorý je typický pre českú časť vtedajšieho Československa. Úprimne, výroba chodských krojov či prvky českého ľudového odevu sú pre mňa veci vzdialené a v rámci kontextu dejín odievania na Slovensku menej významné. Viac ma zaujíma slovenský svojráz a ľudový motív v medzivojnovom odievaní u nás, o ktorom sa veľa dozvieme napr. v knihe Móda na Slovensku v medzivojnovom období od Zuzany Šidlíkovej. Je smutné, že sa o týchto a iných veciach na Slovensku z úst odborníka dozvieme iba veľmi málo. Prednášky o dejinách módy tu majú veľmi slabú úroveň.

Ku konferencii výjde aj zborník s publikovanými prednáškami, ktorý odporúčam každému, kto si rád doplní vedomosti o medzivojnovom odievaní v ČSR. My sme sem prišli práve z tohto dôvodu, pretože si myslíme, že sa je stále čo učiť, a zároveň bola pre nás táto konferencia zárukou kvality a kvalifikovanosti prednášajúcich, ktorí nám podali relevantné výsledky svojich výskumov. Túto návštevu sme zakomponovali do nášho výletu hľadania prvorepublikovej nálady v stovežatom meste. O tom čoskoro v ďalšej časti.

Foto: Barbora Šlosarová, M. Herbst

0 notes

bloomingbora · 2 years ago

Text

Jiří Fanel / Gay historie, 2000

Martin C Putna / Homosexualita v dějinách české kultury, 2011

Jan Seidl / Od oltáře k žaláři, 2013

Jan Seidl / Teplá Praha, 2014

nikdy jsem je nečetla, ale mělo by tam být dost informací...

myslím, že na Krameriu 3 jde najít dost čísel Hlasu (100% jistá si nejsem), naopak nikde není k nalezení Lída Merlínová (asi už v dnnt, škoda. kdyby kdokoli věděl, jsem jedno ucho).

Na Academii jsou pro změnu některé články Věry Sokolové + pdfko Queer in Europe during 2WW obsahuje článek od Seidla o Protektorátu Č&M.

queergeography.cz má shrnutí života v ČSR

hojte lide čumblru..! Potřeboval bych nějaké stránky kdy bych našel něco o historii queer lidí v Česku, nejlíp z roku 1900. Díky :D Chystám se na prezentaci o historii pride, jak v zahraničí tak i tady, mám homofobní dějepisářku a letos si chci vybírat queer téma na vše na co můžu.

#všechno co vím #queer

77 notes · View notes

konare-postorna · 7 years ago

Text

Poštorenští kapelníci a muzikanti

Text: František Schulz / Poštorná 29. srpna 2017 Přestože je naše Poštorná obcí nevelkou, dala světu několik významných osobností. Připomeňme si Jana Skácela, básníka evropského významu, další básníky Otakara Žižku, Jaroslava Zatloukala nebo malíře a grafiky Evžena Weidlicha a Rudolfa Klimoviče.

Poštorná nezaostala ani v oblasti hudební a působilo zde několik dechových kapel, mnoho muzikantů a kapelníků. Nutno ale dodat, že za všemi kapelami a kapelníky stáli desítky poštorenských muzikantů, kteří se naučili hrát sami nebo u starších muzikantů. Dnes je již výuka hudby institucializovaná, ale přesto, aby vyrostla opravdová hudební osobnost, chce to víc než jen hudební talent. Když se podíváme na dnešní mladé členy Slováckého krúžku, je třeba hrdě přiznat, že tam také několik výborných muzikantů máme. Doufejme tedy, že Poštorná zůstane stále podnětným a tvořivým místem, kde se budou rodit budoucí hudební osobosti.

Dnes jsem pro Vás však připravili ohlédnutí více do historie a zde je výčet těch nejznámějších poštorenských hudebníků a hudebních těles 20. století.

Jaroš Berka

Snad nejznámější je Berkova kapela. Poštorenský muzikant a kapelník Jaroš Berka se narodil v roce 1887. Jeho otec pocházel z muzikantské rodiny. Otec se do Poštorné pravděpodobně přiženil 1895 a založil si kapelu. Hrával na malou basu ve štrajchové muzice i dechovkovém obsazení. Byla to vlastně první dechovka a kostelní kapela v Poštorné. Jaroš šel v otcových šlépějích a byl dlouholetým kapelníkem poštorenské dechovky a štrajchu. Kapela hrávala po celém Podluží a často také sousedním Rakousku.

Jan Kapsík

Jan Kapsík se narodil v Miloticích a pocházel z muzikantské rodiny. Jan byl neobyčejně hudebně nadaný a jako velmi mladý hrál hned v několika kapelách. Se svým bratrem Štěpánem přišli do Poštorné, kde se oženili a založili kapelu, to bylo v roce 1901. V této kapele hrál i otec Jaroša Berky. Jan se po smrti své ženy, která utonula na Titaniku, odstěhoval do Hodonína. Zde otevřel hudební školu. Jeho sláva a věhlas roste. Je povolán do Poštorné kde byla založena kapela vojenských vysloužilců pod patronátem knížete Lichtenštejna. Kníže ho vyznamenal a u císaře mu vymohl právo nosit generálský klobouk. Byl neúnavným učitelem a kapelníkem a se svými kapelami hrál po celé Moravě a v Rakousku. Jan složil na 300 pochodů, valčíků a polek.

Kolem roku 1910 byla Poštorná pod silným germanizačním tlakem. Český jazyk byl potlačován, obyvatelstvo bylo nuceno posílat děti do německé školy. Při ní vznikla chlapecká dechovka Knabenhort. Česká škola záhy odpověděla založením Slovácké dechovky a chlapci účinkovali ve slováckých krojích.

Poštorenská kapela

František Kňourek spolu s profesorem břeclavského gymnázia Flodrem stáli u zrodu slavné skautské dechovky Poštorenská kapela. Kapela a jejíž písničky znali všichni skauti a tak není divu, že tato kapela byla vybrána do čs. výpravy na skautské jamboree v roce 1937 do Holandska. V roce 1933 se zúčastní jamboree v maďarském Gödollo, kam přijela v sestavě 20 muzikantů. Následují další úspěšné zájezdy do Polska a na jamboree do Holandska v roce 1937. V těchto letech se kapela prezentuje jako vyzrálý a sehraný hudební soubor. Zanikla s nástupem fašizmu.

Ferdinand Polášek se narodil v Poštorné ve Vagónové kolonii pod kopcem. Bylo to v roce 1899. Jeho kapela převzala muzikanty z Berkové kapely a byla známá v širokém okolí. Kapela vyhrávala dokonce i v sousedních rakouských obcích. Po válce v roce 1946 kapela reprezentovala Podluží na oslavě osvobození ČSR v Praze.

Karel Růžička

Karel Růžička se narodil v roce 1918 v muzikantské rodině. Mladý keramický praktikant hraje v poštorenské kapele Jana Poláka. Měl narukovat k vojenské hudbě, ale okupace vše mění. Po roce 1945, po osvobození obnovuje původní Polákovu kapelu. Karel je zvolen kapelníkem a kapela nabírá jiný směr a dostává jméno Poštoranka. Zřizovatelem jsou PKZ, kapela je velmi žádaná a nahrává v rozhlase. Je pozvána na Zlatou křídlovku a jako favorit museli ustoupit domácí kapele. Za velkého zklamání se kapela rozpadá. Růžička nikde nehraje, zlom přichází v roce 1973 přišla nabídka od Brodčanů.

Zdeněk Černý se narodil se v roce 1928 v Komně u Uherského Brodu. V roce 1945 se přestěhoval do Poštorné. Vyučil se elektrikářem, pracoval ve Fatře a v Gumotexu. Přiženil se do rodiny poštorenského muzikanta a založil vlastní kapelu i kapelu mladých, ve které hrálo 37 poštorenských kluků.

Rudolf Veverka

Kapelník Rudolf Veverka se narodil se 14.2. 1904 v Sarajevě. 1921 nastupuje vojenskou službu k posádkové hudbě v Komárně. Rudolf se stále věnuje hudbě, hraje v jazzovém orchestru i dechové hudbě v Mikulově. Později zakládá dechovou hudbu Dopravanka, ve které se vystřídalo několik poštorenských muzikantů. Po odchodu do důchodu se věnoval dětským dechovkám a malým muzikantům. Působil také jako učitel na břeclavské LŠU.

Orchestr Tonet začal vznikat v roce 1962 Zřizovatelem byly PKZ, kapela zkoušel v závodním klubu. Vzpomínají, že se jim velmi dařilo, protože byli velmi dobrá parta. Kapela hrála hlavně pro potřeby zřizovatele, ale také snad po celém okrese. Zúčastnila se také zájezdu PKZ do NDR. Hráli na plesech, MDŽ, Posední leč, Košty vína a oslavy všeho druhu.

Dyjovanka se začala formovat po rozpadu kapely Z. Černého. Hrávala pod n.p. Fatra a až později přešla pod zřizovatele SKP Břeclav. Hrávala hody, plesy a taneční zábavy a také byla často vysílána do družebního města Karl Marx Stadt. To bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech. To už se jmenovala Podlužanka. Kapelníkem se stal poštorenský rodák Arnošt Bombera. Kapela hrávala kapela na pohřbech a proto byla nazývána lidmi Pohřebanka. Kapela vyhrávala ještě po roce 1989.

Jiří Holásek

Dalšími významným muzikantem byl Ladislav Hřebačka, gajdoš a malíř, člen Čs. Souboru písní a tanců v Praze. Lékař, malíř, vinař a muzikant Jirka Holásek. Zakládající člen muziky Břeclavan, zpěvák, huslista a gajdoš. Vlastik Kopuletý klarinetista, muzikolog, znalec Podlužáckého folkloru. Rovněž zakladatel Břeclavanu.

Jiří Rolíšek

Jiří Rolíšek , saxofonista a dlouholetý kapelník beatové skupiny Senators.

0 notes